Spory o dějinné místo cyrilometodějské tradice I

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

Tímto textem navazuji na plodné úsilí mnoha svědomitých autorů o podání objektivního pohledu na páteřní fáze dějin dvou bratrských národů, českého a slovenského, očišťovaného od kalných nánosů scestného, žel, častého ideologizování, násilného aktualizování, vulgárního politizování dějin v duchu onoho starořímského „cuius potestas eius veritas“ – „Čí moc, toho pravda!“

Cyrilometodějskou tradici představuje čtenářům v poněkud komolené podobě především učebnice „Dějiny zemí Koruny české“, napsané vyhraněně katolickými „integristy“, do jisté míry zpochybňujícím v jimi akcentované „euroatlantické, judaisticko – křesťanské civilizaci“ odkaz byzantsko – východo a jihoslovanského světa.

Také u vedení naší římsko-katolické církve nacházíme jen málo vysoce žádoucího, dějinně pravdivého a progresu společenských vztahů sloužícího ekumenismu, pokud usurpuje cyrilometodějskou tradici, jež je i tradicí církve pravoslavné, pro potřeby své vlastní, jednostranné, mnohdy rovněž nešťastně politizující propagandy. Pozitivním antipólem je dnes, žel, pouze středoškolská učebnice „České dějiny I.“, napsané Z. Benešem a J. Petráněm. Zde se mohu o prvního z autorů opřít při formulaci svého textu, neboť ten svým pohledem na cyrilometodějskou tradici přispívá objektivně pravdivému poznání našich dějin jako světonázorový křesťan i erudovaný společenskovědní pracovník. Ovšem příslušná kapitola je příliš stručná. Proto jsem nucen formulovat svůj, - v mnohém polemický text s využitím další literatury.

Mezinárodní souvislosti formování Velkomoravské říše a působení cyrilometodějské křesťanské mise v ní

Formování slovanské Velké Moravy umožnilo především povstání středoevropských Slovanů proti krutému jhu avarských nájezdníků, korunované vítězstvím a rychlé následné zmizení Avarů v dějinném propadlišti. Za druhé pak hlubinné vzájemné rozpory a krvavé střety nástupců Karla Velikého v čele Franské říše, její rozdělení smlouvou Verdunskou (843) na tři části, poměrná slabost východofranské říše s převažujícím německo-germánským národním živlem, jakožto bezprostředního souseda slovanského osídlení východní části střední Evropy.

Byla to současně doba již jednoznačně vítězného protipohanského nástupu křesťanství. To se – zejména po milánském ediktu Konstantina Velikého z r. 313 – proměnilo z krutě pronásledovaného náboženství otroků, chudých, bezprávných v náboženství a církevní instituci, spoluformující feudální ekonomicko-politicko-ideologickou formaci. Třídní formaci, jíž charakterizovalo ono trojjediné, vnitřně hluboce rozporné: „Tu rege, tu ora, tuque labora“ – „Ty vládni, ty se modli, ty pracuj!“ - A sv. Augustin: „Otroci, poslouchejte pány své!“ Ovšem formující se klérus, církevní instituce, církevní hierarchie se nepovažovali pouze za ideologickou, duchovní sílu, zprostředkovatele, tlumočníka božské vůle laikům, nýbrž v nemenší míře i za politicko-mocenskou, vlastnickou součást feudálních pořádků! – A více.

Krutá, násilnická doba stěhování národů a nespočetných krvavých střetů mezi nimi, krvavých střetů mezi feudály, mezi nimi a nevolnickou masou jednoznačně potlačila ono Kristovo páteřní: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“, „udeří-li tě kdo ve tvář jednu, nastav mu druhou!“, „milujte i nepřátele své!“ A mnohé jiné …Fakticky nezadržitelný dějinný proces proměnil gró křesťanstva za zásadových mírových pacifistů v bojovné, vysoce aktivní účastníky válek a Boha degradoval v – zajisté vlivného -, ale pouze „fandu“ té či oné válčící strany (to mnoho století předtím, než kupř. kaizerovští a nacističtí vojáci byli vybaveni opasky s nápisem „Gott mit uns“)… Snad pro výmluvný příklad uvádím: V rozhodném boji občanské války poblíž Říma r. 312 (rok před Ediktem!) mezi Maxentiem a Konstantinem- pozdějším „Velikým“, - kdy na obou stranách proti sobě s obrovským nasazením bojovali hlavně křesťané, zvítězil Konstantin. Jeho protivník se při útěku utopil v Tibeře a celý jeho širší rod dal vítěz vyvraždit. Známá legenda vypravuje, že v předvečer bitvy spatřil Konstantin na nebeské báni zářící kříž a pod ním slova: „In hoc signo vincis!“ „V tomto znamení zvítězíš!“ Do dalších vítězných bitev si, ač ještě pohan, dal pořídit prapory se začátečními písmeny Kristova jména.

Dějinné prvenství Východofranské říše a německého kléru v šíření křesťanství mezi středoevropskými Slovany

Ku sklonku první poloviny devátého století stála Velká Morava v čele s knížecími Mojmírovci před osudovým dilematem: přijmout či nepřijmout křesťanství a zavrhnout pohanství, tak, jak se obě náboženství zformovala a deformovala od prvního do poloviny devátého století. Masové nepřijetí by znamenalo (aniž si to ovšem vůdčí moravské složky uvědomovaly), možnost, pravděpodobnost, ba nevyhnutelnost zániku, jaký postihl v průběhu několika málo staletí mj. i polabské a pobaltské slovanské kmeny. A pokud se rozhodnout pro hromadné přijetí křesťanství, pak o jaké zahraniční síly se opřít a které zahraniční síly odmítnout při jeho šíření ve výlučně slovanské říši?! Přitom minulé i aktuální zkušenosti nabádaly ke krajní obezřetnosti, opatrnosti, pečlivému vážení pro a proti těm či oněm rozhodnutím.

Již za Karla Velikého nabyla Franská říše obrovských rozměrů: sloučila, někdy i genocidou (vůči Sasům kupř.) pod křesťanskými prapory středoevropské Germány a Romány a s částečným zdarem se pokusila i o porobení, méně christianizaci nejbližších Slovanů. Dvě nezdařené válečné výpravy podnikla i do české kotliny. Celým řetězem válečných výprav navázali východofranští panovníci, počínaje Ludvíkem Němcem. Ten r. 846 se svým vojskem dosadil do čela Moravské říše namísto Mojmíra I. jeho synovce Rostislava jako franského vasala s povinností poplatku. Čechy si však nedokázal podmanit. A zanedlouho se Rostislav ve spolupráci s nimi franské nadvlády zbavil. V dvoufázových bojích o Nitransko tamní údělný kníže Pribina r. 861 padl a Rostislav zde novým knížetem ustanovil svého synovce Svatopluka. Ruku v ruce s vojenskou agresí postupovala i téměř výlučně německá christianizace středoevropského, tedy i velkomoravského prostoru. O vliv a tím i o nemalé feudální sinekurky vzájemně soupeřila tři biskupství (z nich dvě arci-): Aquilejské, Salzburské a Pasovské.

Rostislav, jako muž velkého politického, především střízlivě realistického rozhledu dobře chápal, že na udržení již dosažené politické nezávislosti Moravské říše na říši Východofranské nemůže být ani pomyšlení, pokud pohanství drtivé většiny lidu nebude Frankům vítanou záminkou vojenské agrese. Přitom se zdůvodněnou skepsí sledoval a kriticky hodnotil činnost jak biskupství, tak i převažujících německých misionářů, kdy biskupství sloužila především vlastním i říšským politickým zájmům a řadoví misionáři nedokázali přesvědčovat o kvalitách křesťanství obyvatelstvo, jehož jazyk většinou neovládali. Takto není divu, že v době, kdy chtěl doplnit dosaženou nezávislost politicko-mocenskou i nezávislostí na německých (arci) biskupstvích a přitom christianizaci urychlit a prohloubit, obrátil se na římského papeže Mikuláše I. se žádostí, aby na Moravě zřídil samostatné biskupství. To však papež po zvážení tehdejší mocensko-politické evropské situace a svého postavení v ní odmítl! Zřejmě nechtěl proti sobě popudit mocné světské i církevní představitele Franské říše, své dosavadní protektory a ochránce před římsko-italskými i zahraničními, zvláště byzantskými protivníky! Právě v této době se začal rozvíjet vážný rozkol mezi východní a západní částí dosud relativně jednotné křesťanské církve (dovršen byl ovšem až k polovině 11. století).